Architekt Ivan Koleček věnoval opravě kostela benediktinského opatství 13 let svého života. Řešení musel hledat nejen s památkáři, ale také se samotnou stavbou. Hroutící se zdi švýcarské kulturní památky se nakonec rozhodl zpevnit technikou, kterou do té doby nikdo v podobném rozsahu nepoužil. O své zkušenosti se absolvent Fakulty architektury VUT stále dělí se studenty. Kvůli výuce dojíždí několikrát za semestr do Brna, kam se kvůli emigraci nemohl dvacet let ani podívat.

V loňském roce se uzavřela jedna z kapitol vašeho profesního života. Jak významná byla rekonstrukce benediktinského kostela?

Šlo o tisíc let starý klášterní kostel ze starého románského opatství v Payerne, což je desetitisícové městečko mezi Lausanne a Bernem. Ukázalo se, že kostel je v takovém stavu, že hrozí, že spadne, navíc do něj zatékala voda. V historii se kostely přestavovaly, ale vždy po částech. Část musela zůstat stát, aby bylo možné někam umístit oltář a sloužit mše, než se kostel dostaví. Pravděpodobně i kvůli neustálému přestavování začala jedna ze zdí kostela padat. Stavitelé to věděli už kdysi, takže třeba přistavěli gotickou kapli, o kterou zeď opírali. Jindy zase použili opěrné pilíře nebo ji zajistili horizontálními táhly. Když jsme začali pracovat, statik přišel s tím, že podle jeho výpočtů měl kostel spadnout ve chvíli, kdy ho postavili. Nakonec ale vydržel tisíc let. Pokaždé říkám, že kostel má svá tajemství, která se nám nepodařilo odhalit ani za třináct let, co jsme na něm pracovali. Našim hlavním úkolem bylo vymyslet, jak ho zachránit před spadnutím. V průběhu prací se začaly přidávat další problémy, takže dnes je kostel kompletně opravený.

S jakými překážkami jste se potýkali?

Problém byl na začátku vůbec sehnat peníze. Rekonstrukce nakonec vyšla na 20 milionů švýcarských franků, což je asi půl miliardy v českých korunách. Švýcarsko má dvě vojenská letiště a jedno z nich je právě v Payerne. Nad klášterem kdysi letěly dvě stíhačky a vlivem rázové vlny spadly kusy omítky. Městští radní toho politicky využili a najednou se s opravami začalo něco dít. Poté jsme zvítězili v architektonické soutěži, kde jsme kromě projektu vypracovali text o přístupu a metodě restaurování.

Vaši největší výzvou tedy bylo zajistit, aby tisíc let starý kostel nespadl. Jak se vám to podařilo?

Památkáři si představovali horizontální táhla mezi fasádami napříč vnitřních prostorů. Prohlásil jsem, že pokud na tom trvají, tak rekonstrukci nebudu dělat já. Kostel v Payerne je něco tak výjimečného, že by prostor použitím takových táhel viditelných v prostoru hodně utrpěl. Pochopili to a my jsme navrhli naprosto unikátní řešení, a to použít vertikální táhla. To bylo tak neobvyklé, že to čtyři roky řešilo několik orgánů památkové ochrany. Nakloněná vertikální táhla tlačí na malé klenby v bočních lodích a ty zase tlačí na hlavní loď. Je to systém, který zatím nebyl použit. Rozhodli jsme se provrtat zdi, které mají asi dvanáct metrů na výšku. Stejně tolik jsme ještě museli vyvrtat do země. Táhla jsou v zemi zabetonovaná a nahoře vypadají podobně, jako když utahujete matku na šroubu. Postupně se přitahuje a v případě potřeby je možné s táhly manipulovat. Průběžně se měří geometrie, jestli se kostel nehýbe. Byli jsme zároveň dost limitovaní. Při jádrovém vrtání se běžně používá ochlazování vodou nebo příklep způsobující vibrace. To se v našem případě dělat nedalo. Myslím si, že se podařilo něco výjimečného, už jen proto, že nám takové řešení bylo povoleno.

Po zajištění vás čekala ještě práce na fasádách, které byly velmi špinavé.

Fasáda byla na některých místech úplně zčernalá, jak se na ní usazovalo stoleté znečištění. S novou technologií jsme mohli vyčistit zdi centimetr po centimetru laserem během dvou let. Místní obyvatelé si vůbec neuvědomovali, kolem čeho denně chodí. Jak se postupně kostel opravoval, začali si všímat. Zdi, které měly dříve omítky, ale následně je při jedné z restaurací otloukli, jsme jemně nabílili. Stále jsou vidět struktury zdi, ale celý objekt má jednolité vyjádření, kde se dají dobře vnímat objemy jednotlivých částí románského kostela, tak charakteristického pro jeho architekturu.

Jak jste se vypořádali s tím, co už třeba nešlo zachránit?

Pokud už je něco moc zchátralé, tak se nahradí, ale novodobým řešením. Na restaurovaném obrazu už někdy nepoznáte, co je zachovalé a co nové a nakolik je tedy obraz ještě původní dílo. My jsme se snažili o konzervaci. Chtěli jsme zachovat co nejvíc původního, zděděného. Chceme předat dalším generacím památky v takovém stavu, aby je nejen pochopily, ale aby nás neměly potřebu kritizovat za to, co jsme udělali. Pokaždé říkám, že jestli není náš zásah vidět, tak jsme udělali dobrou práci. Musela se také předělat střecha. Sundali jsme všechny tašky a ukázalo se, že se v průběhu století jen ty, které byly špatné. Nakonec je proto i střecha pěknou ukázkou historie. Dokonce přímo v Payerne byla jedna z největších továren na střešní krytinu. Zatímco katedrála v Lausanne má všechny tašky nové, v Payerne jsme ty dobré, byť staré, vrátili zpátky na střechu.

Půjde v budoucnosti tedy vůbec poznat, že kostel prošel v tomto tisíciletí tak velkou opravou?

Některé stavby jsou od začátku tak dokonale definované, že už se s nimi víceméně nic nedá dělat. Říká se, že když Mies van der Rohe dostavěl Vilu Tugendhat, zbylo majitelům jen rozhodnout, kam postaví vázu s květinami. V Payerne jsou některé věci úplně nové. Podlaha kostela z přestavby z 60. let je z betonu a na něm jsou položené kameny. Tu jsme využili a udělali podlahové topení nebo skryté elektrické rozvody. Vymýšleli jsme také osvětlení, což není vůbec jednoduché v takovém prostoru. Také jsme museli vyřešit, jak vytvořit prostor přístupný pro vozíčkáře. Je to taková nová vrstva, nová stránka vepsaná do knihy historie kostela v Payerne.

Přesto, že jste větší část života strávil ve Švýcarsku, do Brna jezdíte poměrně často učit mladé architekty. Jak se vám podařilo znovu navázat vztahy se školou, na které jste absolvoval?

V tehdejším Československu jsem dvacet let nebyl, dokonce jsem tu byl odsouzený za to, že jsem zůstal v zahraničí. Když jsem poprvé po revoluci navštívil VUT, tehdejší děkan Fakulty architektury Ivan Ruller se mě zeptal, jestli bych nechtěl učit. Mě to zaujalo, a tak jsem od roku 1990 začal učit v Česku. Přijde mi naprosto přirozené, že pracuji, stavím a učím. Podle mě by z principu měli učit v ateliérech jen ti, co staví. Výuka mě baví, méně už mě baví, že je to 1 000 kilometrů daleko. Asi 25 let jsem jezdil 12 hodin autem, dva dny jsem učil a pak jel zpátky. Neříkám, že mi on-line výuka vyhovuje, ale dost mi to zjednodušuje. Když už jedu do Brna, létám poslední roky přes Vídeň, po dálnici už se to moc zvládat nedá. Dokud studenti dobře reagují, má pro mě výuka význam. Záleží také ale dost na vyučujícím, jestli je dokáže nadchnout. Když jsem vedl poslední ateliér, studenti na jeho konci vydali knížku, která shrnovala dva roky naší společné práce. To mi udělalo neskutečnou radost.