TATJANA SCHNEIDER: ŠKOLY ARCHITEKTURY BY MĚLY BÝT ZRUŠENY!* *ledaže
Přednáška začne představením sady požadavků, formulovaných v roce 2011 Tatjanou Schneider, Alaistairem Parvinem a Samem Brownem. Poukázáním na introvertní povahu architektonického vzdělávání a praxe se snažili zpochybnit představy o zodpovědnosti a elitářství a poukazovali na nezbytnost změny. Samozřejmě nebyli ani prvními ani posledními, kteří opovrhovali univerzitním vzděláváním, především architektonického vzdělávání. Mnozí kritiku formulovali již před nimi, a – jak se Tatjana obává – ještě mnoho takových bohužel bude. Přesto se zdá, že se nacházíme v období obzvláště intenzivního tlachání, usilujícího o reformulaci univerzit, přepracování studijních programů apod. Opakovaně slýcháme, že je to z důvodu naléhavosti reagovat na problémy, které nás všechny ovlivňují: blížící se klimatické katastrofy, již existující obrovské nerovnosti a ekonomické krize, ohromné sociální otřesy, které se zdají být naléhavější než kdy dříve. Jsou to právě místa nespokojenosti a experimentování, která chce Tatjana alespoň na chvíli obydlet. Zároveň nastíní, jak by bylo možné nejen vztahovat se ke světu, ale pracovat se světem tak, abychom mohli od základu (z)měnit hegemonický systém a rekonfigurovat způsob, jakým tvoříme, budujeme, udržujeme a pečujeme o vztahy, které přispívají k pochopení množství krizí, kterým nejenom čelíme, ale za něž i neseme díl viny.
Tatjana Schneider je urbánní teoretička a pedagožka, je profesorkou historie a teorie architektury a města na Technické univerzitě v Braunschweigu. Od roku 2004 do roku 2018 působila na Škole architektury na Sheffieldské univerzitě, kde např. od roku 2006 spoluvedla projekt Spatial Agency zkoumající alternativní přístupy v architektuře a nové způsoby chápání toho, jak může být prostor produkován. Její práce se věnuje sociálním a ekonomickým mechanismům produkce prostoru, chápe architekturu jako kolaborativní, emancipační a zásadně politickou disciplínu. S ohledem na urbánní transformace a rostoucí sociálně prostorové nerovnosti v mnoha částech světa, její výzkum a výuka se zabývá příklady projektů, které přispívají ke spravedlnosti a překlenují různé profese, praxe a obory vzdělávání. Zaměřuje se na sociální, ekonomické a politické parametry, které ovlivňují tvorbu architektury a měst, a nástroje a metody, které umožňují občanům participovat na produkci prostoru. Svůj zájem manifestuje skrze vizuální a slovní kritiku normativních intelektuálních a pedagogických tendencí, ale i přímé intervence v prostoru, které mají často aktivistický rozměr. Mezi nejdůležitější projekty, na kterých se v poslední době podílela, patří m-NAP (s Michaelem Edwardsem), Flexible Housing (s Jeremy Tillem, publikováno v roce 2007) a Right to Build (s Alastairem Parvinem, Davidem Saxbym a Cristinou Cerulli, publikováno v roce 2011).
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna a Nadace české architektury.
FB event
Are we architects? — Tatjana Schneider
Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně, ve spolupráci s Galerií Architektury Brno, Studentskou obcí Fakulty architektury a pražskou galerií VI PER, zve na přednášku architektky a akademičky Tatjany Schneider „Školy architektury by měly být zrušeny!* *ledaže“, která je součástí přednáškové série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“. Akce se uskuteční v úterý 1. října v 18:00 v přednáškové místnosti A310 na Fakultě architektury, Poříčí 5, Brno. Přednáška bude v angličtině.TATJANA SCHNEIDER: ŠKOLY ARCHITEKTURY BY MĚLY BÝT ZRUŠENY!* *ledaže
Přednáška začne představením sady požadavků, formulovaných v roce 2011 Tatjanou Schneider, Alaistairem Parvinem a Samem Brownem. Poukázáním na introvertní povahu architektonického vzdělávání a praxe se snažili zpochybnit představy o zodpovědnosti a elitářství a poukazovali na nezbytnost změny. Samozřejmě nebyli ani prvními ani posledními, kteří opovrhovali univerzitním vzděláváním, především architektonického vzdělávání. Mnozí kritiku formulovali již před nimi, a – jak se Tatjana obává – ještě mnoho takových bohužel bude. Přesto se zdá, že se nacházíme v období obzvláště intenzivního tlachání, usilujícího o reformulaci univerzit, přepracování studijních programů apod. Opakovaně slýcháme, že je to z důvodu naléhavosti reagovat na problémy, které nás všechny ovlivňují: blížící se klimatické katastrofy, již existující obrovské nerovnosti a ekonomické krize, ohromné sociální otřesy, které se zdají být naléhavější než kdy dříve. Jsou to právě místa nespokojenosti a experimentování, která chce Tatjana alespoň na chvíli obydlet. Zároveň nastíní, jak by bylo možné nejen vztahovat se ke světu, ale pracovat se světem tak, abychom mohli od základu (z)měnit hegemonický systém a rekonfigurovat způsob, jakým tvoříme, budujeme, udržujeme a pečujeme o vztahy, které přispívají k pochopení množství krizí, kterým nejenom čelíme, ale za něž i neseme díl viny.
Tatjana Schneider je urbánní teoretička a pedagožka, je profesorkou historie a teorie architektury a města na Technické univerzitě v Braunschweigu. Od roku 2004 do roku 2018 působila na Škole architektury na Sheffieldské univerzitě, kde např. od roku 2006 spoluvedla projekt Spatial Agency zkoumající alternativní přístupy v architektuře a nové způsoby chápání toho, jak může být prostor produkován. Její práce se věnuje sociálním a ekonomickým mechanismům produkce prostoru, chápe architekturu jako kolaborativní, emancipační a zásadně politickou disciplínu. S ohledem na urbánní transformace a rostoucí sociálně prostorové nerovnosti v mnoha částech světa, její výzkum a výuka se zabývá příklady projektů, které přispívají ke spravedlnosti a překlenují různé profese, praxe a obory vzdělávání. Zaměřuje se na sociální, ekonomické a politické parametry, které ovlivňují tvorbu architektury a měst, a nástroje a metody, které umožňují občanům participovat na produkci prostoru. Svůj zájem manifestuje skrze vizuální a slovní kritiku normativních intelektuálních a pedagogických tendencí, ale i přímé intervence v prostoru, které mají často aktivistický rozměr. Mezi nejdůležitější projekty, na kterých se v poslední době podílela, patří m-NAP (s Michaelem Edwardsem), Flexible Housing (s Jeremy Tillem, publikováno v roce 2007) a Right to Build (s Alastairem Parvinem, Davidem Saxbym a Cristinou Cerulli, publikováno v roce 2011).
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna a Nadace české architektury.
FB event
| Vložil | Toman Radek, Ing. arch. |
|---|---|
| Vloženo dne |