Kdy přestal být výzkum horlivou, „šprtskou“ a nevýraznou aktivitou prováděnou v zářivkami osvětlených laboratořích a zaprášených archivech a stal se fetišistickou aktivitou uskutečňovanou v rámci ateliérů? Jak a kdy výzkum předčil teorii a historii ve studijních programech architektonických škol? Přednáška vyvolá otázky ohledně toho, jak architektonický výzkum a jeho kurátorství souvisí se současnou digitální a globální společností a porovná intelektuální kulturu architektonických škol dnes a v minulosti.
Joan Ockman je historička a kritička architektury a pedagožka, která v současnosti vyučuje na Škole designu na Pensylvánské univerzitě. Dříve vice než dvě dekády učila historii, teorii a navrhování architektury na Škole architektury, plánování a ochrany Kolumbijské univerzity a působila jako ředitelka Temple Hoyne Buell centra pro studium americké architektury (1994–2008). Vedle těchto škol také učila na Harvardu, Yalu, Cooper Union, Cornell, Graduate Center of City University of New York, Berlageho institutu v Nizozemsku a dalších školách. Svou kariéru začínala na Institutu architektury a urbánních studií v New Yorku, kde byla editorkou časopisu Oppositions a byla také zodpovědná za knižní sérii Oppositions. K mnoha jejím editovaným publikacím patří i oceňovaná antologie Architecture Culture 1943–1968 (1993); The Pragmatist Imagination: Thinking about Things in the Making (2001) a Architecture School: Three Centuries of Educating Architects in North America (2012). Nyní dokončuje sbírku esejí Architecture Among Other Things, která by měla vyjít příští rok, a spolupracuje na nové publikaci o historii moderní architektury.
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE
V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a statutárního města Brna.
JOAN OCKMAN: A BRIEF HISTORY OF ARCHITECTURAL RESEARCH
Fakulta architektury Vysokého učení technického v Brně, ve spolupráci s Galerií Architektury Brno, Studentskou obcí Fakulty architektury a pražskou galerií VI PER, zve na přednášku historičky a kritičky architektury Joan Ockman „Stručná historie architektonického výzkumu“, která je součástí přednáškové série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“. Akce se uskuteční ve čtvrtek 16. května v 18:00 v přednáškové místnosti A310 na Fakultě architektury, Poříčí 5, Brno. Přednáška bude v angličtině.Kdy přestal být výzkum horlivou, „šprtskou“ a nevýraznou aktivitou prováděnou v zářivkami osvětlených laboratořích a zaprášených archivech a stal se fetišistickou aktivitou uskutečňovanou v rámci ateliérů? Jak a kdy výzkum předčil teorii a historii ve studijních programech architektonických škol? Přednáška vyvolá otázky ohledně toho, jak architektonický výzkum a jeho kurátorství souvisí se současnou digitální a globální společností a porovná intelektuální kulturu architektonických škol dnes a v minulosti.
Joan Ockman je historička a kritička architektury a pedagožka, která v současnosti vyučuje na Škole designu na Pensylvánské univerzitě. Dříve vice než dvě dekády učila historii, teorii a navrhování architektury na Škole architektury, plánování a ochrany Kolumbijské univerzity a působila jako ředitelka Temple Hoyne Buell centra pro studium americké architektury (1994–2008). Vedle těchto škol také učila na Harvardu, Yalu, Cooper Union, Cornell, Graduate Center of City University of New York, Berlageho institutu v Nizozemsku a dalších školách. Svou kariéru začínala na Institutu architektury a urbánních studií v New Yorku, kde byla editorkou časopisu Oppositions a byla také zodpovědná za knižní sérii Oppositions. K mnoha jejím editovaným publikacím patří i oceňovaná antologie Architecture Culture 1943–1968 (1993); The Pragmatist Imagination: Thinking about Things in the Making (2001) a Architecture School: Three Centuries of Educating Architects in North America (2012). Nyní dokončuje sbírku esejí Architecture Among Other Things, která by měla vyjít příští rok, a spolupracuje na nové publikaci o historii moderní architektury.
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE
V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a statutárního města Brna.
| Vložil | Toman Radek, Ing. arch. |
|---|---|
| Vloženo dne |