Michelle Howard je architektka a pedagožka. Vede berlínský ateliér constructconcept (COCO) a od roku 2008 vyučuje na Ústavu umění a architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění. Na akademii působí jako vedoucí platformy Konstrukčních materiálů a technologií (CMT), kterou využívá na zkoumání programu dokumentovaného v publikaci Research-Observe-Make. An Alternative Manual for Architectural Education (Birkhäuser Verlag, 2015). Kniha se skládá z pěti částí – úvod a teorie, „elementární“, „prostorové“ a „materiální“ projekty, dokumentace workshopů, přednášky a experimenty. Michelle věří, že bližší pohled na svět kolem nás a interakce s ním mohou poskytnout nové možnosti inspirace a pomoci navrhnout řešení – pokud se budeme dobře dívat. Kromě toho můžeme něco vytvořit, předat do existujícího rámce, intervenovat do současné situace s vlastními unikátními kvalitami. Pro objevování a využívání kvalit je zásadní rozvoj metod výzkumu a pozorování. Michelle navrhuje jednat, nejen řešit problémy – využívat výzkum a pozorování k navrhování nových scénářů pro ostatní a profesi.
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE
V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna a programu AKTION.
MICHELLE HOWARD: O DŮLEŽITOSTI NEUŽITEČNOSTI V ARCHITEKTONICKÉM VZDĚLÁVÁNÍ
Historici předpovídají, že nástup umělé inteligence povede ke vzniku „neužitečné“ třídy pracujících, kteří nejen že budou nezaměstnaní, ale i nezaměstnatelní. Přednáška se bude zabývat zbytečností a zaměstnatelností v současném společenském diskursu, vlivem na architektonickou praxi a pokusí se navrhnout alternativy.Michelle Howard je architektka a pedagožka. Vede berlínský ateliér constructconcept (COCO) a od roku 2008 vyučuje na Ústavu umění a architektury na vídeňské Akademii výtvarných umění. Na akademii působí jako vedoucí platformy Konstrukčních materiálů a technologií (CMT), kterou využívá na zkoumání programu dokumentovaného v publikaci Research-Observe-Make. An Alternative Manual for Architectural Education (Birkhäuser Verlag, 2015). Kniha se skládá z pěti částí – úvod a teorie, „elementární“, „prostorové“ a „materiální“ projekty, dokumentace workshopů, přednášky a experimenty. Michelle věří, že bližší pohled na svět kolem nás a interakce s ním mohou poskytnout nové možnosti inspirace a pomoci navrhnout řešení – pokud se budeme dobře dívat. Kromě toho můžeme něco vytvořit, předat do existujícího rámce, intervenovat do současné situace s vlastními unikátními kvalitami. Pro objevování a využívání kvalit je zásadní rozvoj metod výzkumu a pozorování. Michelle navrhuje jednat, nejen řešit problémy – využívat výzkum a pozorování k navrhování nových scénářů pro ostatní a profesi.
JSME ARCHITEKTI? O VZDĚLÁVÁNÍ, ARCHITEKTONICKÉ PROFESI A INSTITUCIONÁLNÍ KRITICE
V posledních patnácti letech je vzdělávání architektů vystaveno dvojímu tlaku. Jeden směr pramení z rekalibrace institucionálního rámce vysokého školství a je spojen s tím, co je někdy označováno jako „výzkumný obrat“. Na zvyšující se požadavky a výkon ve výzkumu školy architektury a designu reagovaly mlhavě artikulovaným přístupem nazývaným „research by design“ (výzkum skrze navrhování). Tento „úskok“ zřetelně ukazuje na epistemologický předěl mezi architekturou a metodologicky ukotvenějšími vědeckými obory, které provádějí výzkum bez přívlastků. Ve své podstatě stejný problém, který ale tentokrát přichází z vnějšku, je obvykle formulován jako problém teorie a praxe. Tento směr kritiky často poukazuje na odtažitost architektonického vzdělávání od reálných problémů a aplikovatelnost architektonického výzkumu do reálného života. Otázka relevance je přesně tím akupunkturním bodem, který spojuje pochybnosti o vztahu akademie a architektonické praxe, potažmo pochybnosti o relevanci architektonické profese pro současnou „Společnost“. Tímto postupem se z epistemologické otázky o podstatě architektonické výuky a výzkumu stává otázka ontologická: Jak se jako architekti vztahujeme k okolnímu světu a jakou roli v něm chceme hrát?
Přednášková série „Jsme architekti? O vzdělávání, architektonické profesi a institucionální kritice“ se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna a programu AKTION.
| Vložil | Toman Radek, Ing. arch. |
|---|---|
| Vloženo dne |