Milí studenti,

kniha paní Phyllis Lambert „Building Seagram“ vyvolává na americkém kontinentě mimořádnou pozornost. Poté co pochvalné recenze vyšly ve světových architektonických časopisech /v Architectural Review ji hodnotil Tony Vidler/ i denním tisku /německé noviny Die Welt ji věnovaly celou stranu/ následuje nyní řetěz přednášek a debat na nejrůznějších místech. Poté co Phyllis Lambert představila svou knihu v Montrealu a v Yale Clubu v NY, promluvila před 10 dny ve Vancouveru, v pondělí besedovala s Barry Bergdollem v newyorské Architectural League /této akce jsem se bohužel nemohl zúčastnit, protože kolidovala s mou přednáškou na NY University/ a v pátek bude diskutovat s doktorandy Columbia University. Poslední říjnovou neděli však knihu představila na místě zvlášť atraktivním: ve skleněném domě Philipa Johnsona v New Canaan v Connecticut., kam ji pozval National Trust for Historic Preservation, který nyní vilu spravuje. Specifický význam Johnsonova slavného weekend-house s ohledem k Seagram Building spočívá v tom, že téměř před 60 lety, v roce 1954 se právě v jeho transparentním interiéru za účasti Phyllis Lambert dohodl Ludwig Mies van der Rohe s Philipem Johnsonem, že budou společně zodpovědni za plánování Seagram Building na Park Avenue v New Yorku.

Na celé události je pikantní ještě jeden detail: skleněný dům Philipa Johnsona „The Glass House“ by nebyl myslitelný bez Farnsworth House Ludwiga Mies van der Roha. Ludwig Mies začal navrhovat onen skleněný weeekendový dům pro bohatou lékařku z Chicaga již v roce 1945 a brzy poté ho navštívil Philip Johnson a začal – jako kurátor Muzea moderního umění v New Yorku – připravovat Miesovu velkou retrospektivu v MOMA pro rok 1947. Idea Farnsworth House byla završením jeho vývoje od návrhu cihlové vily z roku 1923 přes komplex vil Esters a Lange v Krefeldu, brněnskou vilu Tugendhat a skic prosklených vil ze sklonku jeho předválečného berlínského období k totální „dematerializaci“ architektonického objektu jako prosklené skeletové struktury, plovoucí na pilotách nad terénem krajiny ve státě Illinois, asi 60 mil od Chicaga. Paradoxem však je skutečnost, že Miesův weekend-house pro Edith Farnsworth byl vzhledem k eskalujícímu sporu zadavatelky s architektem dokončen až v roce 1951, tedy o dva roky později, než se Philip Johnson do svého skleněného domu nastěhoval. Bylo to i rok poté, co již londýnská The Architectural Review v září 1950 Johnsonův příbytek široce zveřejnila. Johnson se však k inspiraci Miesem nepokrytě přihlásil. Přestože šlo v obou případech o obdobnou úlohu – weekendové obydlí v nedotčené přírodní scenerii transparentně otevřené k okolí, můžeme nalézt rozdíly v konceptu, anebo řekněme „posun“, k němuž došlo v New Canaan. Jak připomněl Kenneth Frampton, Miesův koncept byl „tektonický“, zatímco Johnsonův Glass House „scenografický“, jako manifestace klasického hellenistického ideálu krásy, který vstřebával Philip Johnson z antiky, studia revoluční architektury Nicolase Ledouxa , půvabných vil Karl Friedricha Schinkela v parcích Glienicke a v Sanssouci, ale také inspirován dřívějšími návrhy Miese  a skleněných vizí berlínské expresionistické avantgardy skupiny „Die glaeserne Kette“  v zárodku výmarské republiky.

Jestliže Mies v plánu Farnsworth House v rozložení domu a terasy operuje asymetrií, skleněný pavilon Philipa Johnsona je navenek přísně symetrický. Dům je přístupný čtyřmi skleněnými dveřmi ze všech stran vždy uprostřed průčelí a nemá žádnou terasu. Jestliže Miesův Farnsworth House má uvnitř protáhlé pravoúhlé jádro se sanitárním zařízením lemovaným po jedné straně kuchyňským pultem, Johnson umístil uvnitř pouze z cihel vyzděný válec, v němž je uvnitř sprcha s WC a zvenčí krb a dále je pavilon členěn pouze skříňovou sestavou, vytvářející čelo ložnicové části /která však dosahuje jen do přibližné výše necelých 2 metrů/ a nízký skříňový pult ve společenské části. Kompozice těchto tří elementů byla ovlivněna Johnsonovým obdivem k suprematistickým obrazům ruského malíře Kazimíra Maleviče. Vnitřní prostor zdobí obraz Nicolase Poussina „Pohřeb  Phociona“/1646/ s pohledem do francouzské krajiny, který skvěle koresponduje s úchvatným péhledem do krajiny okolo vily. Kompletně prosklený obal pavilonu, z něhož jsou vyjmuty všechny hospodářské funkce, je nesen jen  čtyřmi nárožními ocelovými sloupy. Má světlou výšku 320cm  a velikost půdorysu je 17 x 9,80m.  

Na rozdíl od Miersova weekendu Johnsonův skleněný dům „neplave“ nad zemí, ale je do ní pevně usazen a cihlová podlaha je nad něj vyvýšena jen o 10cm. Transparentní prostor reflektuje barvy a atmosféru okolí, do níž postupně Philip Johnson vložil další objekty – nejprve guest house, postavený téměř paralelně se skleněným pavilonem, později  pavilon u jezírka /1962/, obrazovou galerii /1965/, sochařskou  galerii /1970/, studio/1980/ , The Ghost House/1982/, Kirstein Tower /1985/ a vstupní objekt „Da Monste“/1995/.  Na tyto objekty však už nám bohužel nezbyl čas.

Diskuze, kterou po čtení z knihy Phyllis Lambert vedl Mark Lamster, dlouholetý editor Princeton Architectural Press a profesor školy architektury University of Texas v Arlingtonu se totiž poněkud protáhla. Točila se zejména okolo dvou bodů. Přítomné zajímalo, jak došlo k výběru architekta Seagram Building. Paní Lambert připomněl, že důležitou roli v procesu výběru hrál Eero Saarinen, který byl spíše považován za poradce stavebníka než  za potencionálního kandidáta na zadání této úlohy  a uvedla, že ve hře byl jako možný projektant i Louis Kahn a kromě něho mladí absolventi Harvardu  John M.Johansen a Ieoh Ming Pei. nikdo z nich však neměl za sebou ještě větší realizovaný objekt  v metropolitním prostředí, zatímco Mies van der Rohe již měl postaveny obytné mrakodrapy na Lake Shore Drive v Chicagu a ty byly přesvědčující , stejně jako jeho charismatická osobnost a grandseugnierské vystupování. Spojení s Philipem Johnsonem bylo důležité proto, že Johnson měl již licenci architekta v New Yorku a platil tam již za zavedenou autoritu v profesionálních i společenských kruzích, což bylo pro úspěch akce velmi prospěšné. A mimo to – byl hodně mladší než Mies…

Druhý bod se svým způsobem dotkl i Brna. Mark Lamster totiž připomněl stinnou stránku Johnsonovu životopisu, jeho inklinaci v fašismu v letech 1933-39 i jeho návštěvu v Brně v roce 1939 /někdy mezi březnem a srpnem/, kde se setkal i se svým dávným přítelem, s nímž ho pojil i emocionální vztah – Otto Eislerem. Eisler byl tehdy, krátce po návratu ze zatčení Gestapem zjevně fyzicky i psychicky otřesen a přestože to setkání vyvolalo u Johnsona šok, neodvážil se  – ač měl vlivné vztahy do vysokých kruhů v Německu – za něho intervenovat….Teprve v roce 1940 Johnson definitivně „prohlédl“ a stal se z něho přesvědčivý ochránce americké demokracie.

Pro mě představovala návštěva „Glass House“ i jakýsi životní oblouk. Na podzim 1930 se můj otec a strýc několikrát v NY setkali s Philipem Johnsonem, informovali ho zejména o tvorbě svých německých učitelů Hanse Scharouna a Adolfa Radinga a navštěvovali i řadu vernisáží výtvarných výstav i v doprovodu Henry Russel Hitchocka. Můj otec Lubomír se znovu setkal s Philipem Johnsonem v době své opětné spolupráce u Scharouna v západním Berlíně  roku  1968  a zavzpomínali si na New York 1930 a podle poznámky v otcově deníku mu Philip Johnson slíbil, že až dokončím studia, zaměstná mě ve své kanceláří. K tomu ovšem pro sovětskou okupaci Československa už nedošlo. Avšak při své třetí návštěvě USA v červnu 1992 jsem se k Philipu Johnsonovi přece jen dostal. Přijal mě v Lippstick Tower ve své kanceláři a já jsem mu za 23 minut, které mi vyhradil /spěchal na letadlo do Berlína…/položil jen jedinou otázku – jak proběhla jeho návštěva Brna v srpnu 1930. Philip Johnson mi sdělil, že z architektů se setkal pouze s Otto Eislerem a dokonce v jeho vile bydlel. Vzpomněl si také, že po cestě taxíkem k vile Tugendhat zahlédl kavárnu ERA Josefa Kranze a ta ho tak zaujala, že ji zařadil na výstavu a do katalogu „The International Style 1932“. Kniha Franze Schulze „Philip Johnson - Life and Work“, odhalující „stinnou“ stránku Johnsonova  života, vyšla až v roce 1996, proto jsem ji  tehdy nemohl znát a jít v šetření vztahu k Eislerovi dále…     

Philip Johnson , autor této klíčové obytné stavby poloviny minulého století a první nositel Pritzkerovy ceny , zemřel v 99 letech, 25.ledna 2006. Jeho sen, že bude pracovat do 100 let a potom se přestěhuje do Říma se tedy jen „o vlas“ nesplnil.

Krásný podzimní podvečer v „Glass House“ jakoby symbolicky zaklenul můj vztah k Philipu Johnsonovi a zůstává zachycen ve fotografiích, které vám přikládám k tomuto pozdravu.

Good luck!

Vladimír Šlapeta.  

Philip Johnson - "Glass House" 1949                

Phyllis Lambert diskutuje s Markem Lamsterem