Richard Meier slaví 50 let svého ateliéru

Milí studenti,

zatímco během našeho studia  v druhé polovině šedesátých let byli  doyeny naší architektonické komunity architekti funkcionalistické generace, narozené na přelomu devatenáctého a dvacátého století jako Bohuslav Fuchs, Karel Honzík , Josef Kittrich nebo Bedřich Rozehnal, s nimiž jsme se stačili ještě v Praze nebo v Brně potkat, dnes tuto roli doyenů převzali tvůrci, kteří tehdy teprve vstupovali na svou profesionální dráhu  a teprve postupně začali ovlivňovat architektonickou diskuzi. Jedním z velmi markantních zjevů této generace je newyorský architekt Richard Meier. Narodil se 12.října 1934 v Newarku nedaleko New Yorku v rodině velkoobchodníka s vínem a likéry a vyrostl v Maplewood , kde vychodil střední školu. Studium architektury pak absolvoval v roce 1957 na Cornell University v Ithace. Brzy poté se vydal na studijní cestu do Evropy, především do Francie pro poznání díla svého idolu – Le Corbusiera. Stavby vil Stein v Garches, Savoye v Poissy a švýcarského studentského domova v pařížském Cité universitaire ho oslovily navždy. O místo v ateliéru v rue Sevres č.35 se však ucházel marně – Le Corbusier , zklamán minimální rezonancí své tvorby ve Spojených státech Američana nepřijal.Meier potom ještě navštívil Dánsko,Německo, Finsko, Itálii, Řecko a Israel  a po návratu byl krátce zaměstnán v kanceláři SOM - Skidmore, Owings a Merill, než na tři roky zakotvil v ateliéru někdejšího nejmladšího mistra Bauhausu a dlouholetého partnera Waltera Gropia Marcela Breuera. Breuer byl tehdy na vrcholu své kariéry – dokončoval St.John´s Abbey a univerzitu v Collegeville v Minnesotě a začínal projekt Whitney Museum v New Yorku , v nichž je patrný posun od tra dice Bauhausu k plastické monumentální formě. Pobyt v blízkosti Marcela Breuera, který měl smysl pro detail, proporce a modularitu ,i jeho světové kontakty s uměleckým a architektonickým světem ,  měl na mladého Breuera jistě silný vliv. V roce 1962  Meier smontoval s přáteli za týden na Long Islandu lehký dřevěný Lambert House na pilotách za pouhých 8000 dolarů , který sice prozrazoval breuerovskou zkušenost, nicméně přinesl Meierovi první publicitu. Poté si otevřel svou první kancelář na Manhattanu /136, 57th Street/ , vyučoval po 10 let na Cooper Union a po nocích relaxoval tvorbou expresionistických obrazů. V té době se také spřátelil s několika kolegy /John Hejduk, Peter Eisenman,  Michael Graves a Charles Gwathmey/, s nimiž hledal revizi a novou očitnou vazbu na ranný funkcionalismus dvacátých let. Poté, co všichni kromě Hejduka debutovali relativně drobnými stavbami bílých vil, vystoupili v roice 1972 s výstavou The New York Five, podle které byla pak tato skupina pojmenována. Výstava vyvolala živou kontraverzi : tato skupina „bílých“ architektů byla ihned napadena Robertem Venturim a sním spojenou skupinou „šedých“, postmoderních architektů, kteří jim vytýkali exkluzivitu a odklon od každodennosti. Nicméně Richard Meier zůstal bílé barvě věren až dodnes.

Jeho obdivuhodná dráha začala roku 1965 v osadě Darien  v Connecticut vilou Smith . Byla situována na prudkém svahu k pobřeží jako kubus prosvětlený velkými skleněnými výkladci k výhledům na přírodní scenerii a formulovaný do terasovitého tvaru, přístupného od cesty dlouhým mostem. S terénem je stavba spojena vnějším zaobleným schodištěm, které s vertikální hmotou komínu vytváří plastické akcenty . Také interiér domu s bohatě vyvinutým mezonetovým prostorem připomíná silný vliv ranného Le Corbusiera.Velkoryse vyvinuté společenské prostory jsou otevřeny k vodní hladině, zatímco ložnice a další soukromé prostory , zvenčí opatřena opaxitovou fasádou, jsou orientovány na pevninu k lesnímu porostu. Široká mezinárodní publicita této stavby uvedla Richarda Meiera do globální architektonické diskuze , která se odehrávala především v časopise americkém časopise Oppositions , v londýnském Architectural Design a v italských revuích Casabella a Domus a přispěla i k jeho rychlému prosazení ve větších architektonických projektech.

Členové skupiny  New York Five se poté vyvíjeli různým směrem. Jestliže děkana Cooper Union Johna Hejduka můžeme nazvat poétou architektury , jehož hlavní inspirativní význam byl v jeho charismatickém způsobu výuky a v literárním odkazu, který nám zanechal, byl Peter Eisenmann intelektuálním , přemýšlivým typem ověřujícím architektonické teorie a koncepty a hledajícím vazby k dalším uměleckým a humanitním disciplínám, a Richard Meier zůstane už nepochybně největším realizátorem a praktikem, vyšlým z tohoto středu.

V sedmdesátých letech Meier na různých úkolech piloval svůj architektonický slovník, hledal metody modulace a standardizace proporcí a profilů svých oplechovaných bílých průčelí a prostor a ověřoval je na stavbách již většího rozsahu, např. na teologickém semináři v Hartfordu, dokončeném na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V roce 1979 byl pozván k účasti v omezené soutěži na uměleckoprůmyslové muzeum ve Frankfurtu nad Mohanem a tuto soutěž vyhrál . Tuto stavbu , v níž zúročil zkušenosti ze svých ranných vil i z Hartfordu, když velmi půvabně do kompozice svých objemů zakomponoval i stávající klasicistní vilu, rychle uskutečnil. Tím se legitimoval jako velmi kompetentní architekt pro evropský kontinent. O rok později byl členem poroty v soutěži na mezinárodní výstavě IBA v západoberlínském přístavu Tegel, které se zúčastnil také kolektiv mladých spolupracovníků Karla Hubáčka ze SIALu, tehdy už zařazeného v libereckém Stavoprojektu. Jejich projekt vezl do Berlína prezentovat John Eisler a byl osobností Richarda Meiera tak okouzlen, že se s ním dohodnul na brzké spolupráci v  newyorském ateliéru. Nějakou dobu to ještě trvalo, ale na počátku dubna 1983 John Eisler skutečně s celou rodinou odletěl do New Yorku. Čtyři kamarádi jsme se tam s ním přišli rozloučit – Emil Přikryl, fotograf Pavel Štecha, Tomáš Novotný a já. Pavel Štecha nás tehdy vyfotografoval , jak si na rozloučenou připíjíme šampaňským již přes skleněnou neprůstřelnou stěnu – ve skutečnosti „železnou oponu“ mezi mezinárodní částí letištního baru a tou částí, která byla na československém území. Tehdy mohl vrchní ještě procházet na obě strany, brzy poté však to bylo znemožněno, skleněná stěna zabílena, aby byl vyloučen i ten vizuální kontakt, kterého jsme si s Johnem Eislerem  ještě užili…..Bylo to rozloučení na mnoho let a John se stal na dvě desetiletí jedním z nejspolehlivějších Meierových spolupracovníků….Svou zkušenost prokázal nedávno realizací tří elegantních městských vil, které již na vlastní jméno postavil v Praze – Bubenči v sousedtvcí rezidence amerického velvyslance.

V osmdesátých letech došlo u Richarda Meiera k dalšímu posunu architektonického měřítka – od drobného měřítka vily v počátečním období, přes „střední měřítko“ semináře v Hartfordu a frankfurtského muzea k velkoměstskému měřítku, které si vyžadovaly úkoly,ke kterým se dopracoval,jako muzea moderního umění v Barceloně, paláce francouzského televizního kanálu plus nedaleko Eiffelovy věže, radnice v Den Haagu a především obrovskou zakázku Getty Center v Los Angeles. Meier zvládnul i tento krok a v roce 1985 byl oceněn Pritzkerovou cenou, později i zlatou medailí amerického institutu architektů AIA. V posledních dvaceti letech svou působnost rzšířil svou působnost i do střední a jižní Ameriky a do Číny a stal se tak americkým architektem s opravdu největší globální působnosti. Mnozí mu sice vyčítají jistou komerčnost , které se u produkce takového rozsahu asi nelze vyhnout, na druhé straně je třeba poznamenat, že jen málokterá kancelář je schopna odvádět komerční na tak vsoké a kultivované úrovni , jako ateliér Richarda Meiera. A ještě jednu kvalitu je třeba u něho vyzdvihnout – je to vyjímečná role, kterou v jeho prostorách hraje světlo.

V této sezóně slaví jeho kancelář padesát let od svého založení. Oficiální oslavy měly dvě fáze. V den svých 79.narozenin, 12.října, Richard Meier uspořádal party ve své kanceláři, kde nechyběl skoro nikdo z významnějších newyorských architektů. Přinesl jsem mu knihu o pražských stavbách Josipa Plečnika a on si vzpomněl na naši procházku po pražském Hradě v roce 1995 a také velmi litoval, že se z party na poslední chvíli musel omluvit  John Eisler. Druhá etapa oslavy se konala 23.ledna 2014 v Great Hall naší školy Cooper Union , kde Meier pronesl přednášku před téměř 700 posluchači. Meierově přednášce předcházela tři úvodní slova : nejprve shromáždění oslovila profesorka Cooper Union Diane Lewis jako jeho  někdejší studentka , která připomněla mimo jiné jeho umělecké ambice i spolupráci s Frankem Stellou . Poté za spolupořádající New York Architectural League promluvila prezidentka Annabelle Selldorf a nakonec několika osobními vzpomínkami přispěl i Kenneth Frampton. Ten využil dokonce jednoho ze svých sabbaticalů, aby pracoval jako architekt v Meierově kanceláři a tím se blíže seznámil s metodami jeho tvůrčí práce. Richard Meier nejprve připomněl, že architektura je kolektivním dílem a vyzval všechny své stávající  i bývalé spolupracovníky v publiku, aby povstali. Bylo jich nejméně 40…Potom na přibližně 30 příkladech /včetně pražského paláce na Pankráci/ prezentoval průřez svým celoživotním dílem, což opepřil řadou i humorných vzpomínek, např. na své setkání s papežem Janem Pavlem II., když mu měl předvádět návrh římského kostela. V recepční místnosti Vatikánu bylo šero a Meier měl obavu , že nebude nic vidět. Avšak v okamžiku, když vstupoval Svatý Otec, rozsvítily se reflektory přítomného televizního štábu a situace byla zachráněna.

Večer zakončila beseda se třemi Meierovými partnery , kteří se v rozhovoru s moderátorem Kennethem Framptonem dotkli otázek měřítka, problémů realizace v různých klimatech a různém kulturním prostředí. Zejména pro mladé posluchače, kteří nezažili 60-80-tá léta , bylo setkání s Richardem Meierem , přednášejícím již jen velmi zřídka, velmi poučné .

Good luck!

Vladimír Šlapeta        

teologická kolej, Hartford

věžové apartmenty, NY - Greenwich Village

Luxusní apartment, Brooklyn - St.East Plaza

Přivítání na party k 50.výročí ateliéru 11.10.2013