BUFFALO, F.L. WRIGHT a JAROSLAV POLÍVKA

Milí studenti,

jestliže jsem zažil v první části svého pobytu ve Spojených státech tropická vedra v Texasu a poté ještě v Arizoně, na závěr mám naopak možnost poznat, co to je opravdová americká zima na severu státu New York. Vzhledem ke kolapsu letecké dopravy jsem z newyorského letiště LaGuardia doputoval do města Buffalo místo v pondělí ráno až ve čtvrtek v poledne. Na vlastní kůži jsem si také vyzkoušel, co to je „polar vortex“, ostrý severní vítr, vanoucí přímo od severního pólu, který se objevil po téměř čtyřiceti letech. Díky takto vzniklému zkrácení mé cesty jsem se vůbec nedostal do „Downtownu“ města Buffalo a Niagarské vodopády jsem viděl zamrzlé jen brzy ráno v televizi. Za to však mi prof.Jack Quinan, autor vynikající monografie o Larkin Building a kurátorka Susana Tejada  nabídli speciální prohlídku vily Darwina Martina z let 1903-05 , jednoho z nejkrásnějších příkladů tzv.“praerie-houses“ Franka Lloyda Wrighta.

Darwin Martin /1865.-1935/ byl vedoucím managerem továrny na mýdlo Larkin, založené roku 1875, která na přelomu století rozšířila svou působnost i na distribuci čistících a sušících prostředků, parfémů , porcelánu, potravin a nábytku a stala se čtvrtou největší distribuční společností v celé Americe. Na konci roku 1902 se Darwin Martin na doporučení svého bratra Williama, kterému Wright postavil vilu v chicagském Oak Parku, s tímto architektem seznámil a svěřil mu návrh na novou administrativní budovu společnosti pro 1800 zaměstnanců. Byla to vůbec první administrativní budova, kterou měl Wright navrhnout a tudíž i výzva k hledání inovativního konceptu. Situace parcely poblíž přístavu, mezi železniční drahou a továrními budovami Larkin, vedla Wrighta ke kompaktní formě cihelné stavby, která měla svou uzavřeností akusticky izolovat provoz úřední budovy od hlučného okolí. Pracovní místa zaměstnanců byla organizována tak, že obklopovala protáhlou ústřední vertikální halu, procházející přes všech pět nadzemních podlaží  a prosvětlenou horním osvětlením. Celá budova byla pak koncipována jako velkorysá, otevřená  „office-landscape“ v jediném abstrahujícím prostoru. Wrightova idea jednoho totálního prostoru byla vedena i strategií „corporate identity“ všech zaměstnanců, angažovaných na společném pozitivním pracovním výsledku v prostředí, které mělo evokovat i rodinnou atmosféru podniku se sociálním a kulturním zázemím. Proto nejvyšší patro obsahovalo také prostor s varhanami, knihovnu, zimní zahradu a jídelnu a vestibul v přízemí byl vybaven krbem jako většina Wrightových vilových staveb. Čtyři rohové sloupy obsahovaly klimatizaci a také všechna schodiště – čtyři z nich v hlavní budově a dvě u nižší přístavby vytvářely nárožní rizality a zároveň vertikální monumentální akcenty stavby. Klimatizační zařízení obsahovaly i dutiny cihlových pilířů, které zdobily užší průčelí a byly zakončeny plastickou dekorativní výzdobou.  Podlahy a parapety byly pokryty magnezitem pro absorpci zvuku. Wright pojal stavbu jako „Gesamtkunstwerk“ a navrhl i většinu nábytku i nádobí do jídelny.

Larkin Building v Buffalo znamenal  významný mezník v Wrightově tvorbě. Do té doby byl znám především jako architekt residenčních staveb. Již v  roce 1911 ji navštívil holandský architekt Hendrik Petrus Berlage , který ji v dojmech ze své americké pouti označil za mistrovské dílo, které v Evropě nemá obdobu. Bohužel společnost Larkin se ve třicátých letech nedokázala vzpamatovat z velké hospodářské krize a v době druhé světové války bankrotovala. Stavba byla, přes protesty odborné veřejnosti, v roce 1950 nakonec  zbořena.  Dodnes však nechybí v žádné Wrightově monografii, ani v učebnicích typologie administrativních staveb, např. v knize jeho spolupracovníka Vladimíra Karfíka „Administratívne budovy“, vydané v sedmdesátých letech na Slovensku a v Polsku.

V prominentní rezidenční čtvrti Buffalo však stojí vilový komplex Darwina Martina, který se rychle stal blízkým Wrightovým přítelem a patřil k nejdůležitějším stavebníkům jeho dlouhé kariéry. Jako self-mademan a podnikatel v oblasti průmyslu a obchodu ztělesňoval prototyp úspěšného amerického muže, jemuž Wright především adresoval své architektonické vize. Prakticky všechny Wrightovy zakázky do Buffala byly určeny pro Darwina Martina a jeho blízké spolupracovníky a příbuzné. Vedle administrativní budovy Larkin byl z nich nejvýznamnější residenční komplex Darwina Martina, situovaný v prominentní vilové čtvrti poblíž parku Delaware. Stavba areálu nezačala v roce 1903 Martinovou vilou, ale menší vilou pro jeho sestru Deltu a jejího manžela George Barton, rovněž angažovaného ve firmě Larkin. Tato stavba byla experimentem, na němž si měli  Darwin Martin a Frank Lloyd Wright „vyzkoušet“ spolupráci a vedla k dalším zakázkám administrativní budovy a velkorysé Martinovy vily, která vyrostla na rozsáhlém pozemku v sousedství vily Barton . V návrhu Wright upravil ideu svého dřívějšího návrhu na prototyp „praerie-house“, který uveřejnil v dámském společenském časopise v únoru 1901 a integroval tuto vilu s vilou Barton, pavilonem se zimní zahradou a garáží do jednoho harmonického komplexu. Samotná luxusní Martinova vila má typický wrightovský  křížový půdorys, který je komponován tak, aby se jednotlivé funkce – obytný prostor,  jídelna, recepční místnost a knihovna rozpínaly na všechny světové strany, vytvářely půvabný kontinuální obytný prostor a byly terasami s převislými plýtkými valbovými střechami spojeny se zahradou. Dům stojí v jižní části pozemku u Jewett Parkway a hlavní příčná osa domu pak pokračuje krytou pergolou do pavilonu za zimní zahradou, na který navazují v zadní části zahrady vila Barton na východě a garáž na západní straně. Wright neponechal nic náhodě a navrhl dům do posledního detailu v jednotném stylu s typickým ornamentem ve výzdobě oken a veškerým nábytkem. Vznikl tak jeden z nejucelenějších příkladů „praerie-house“ v celém ranném údobí Wrightovy tvorby. Přestože se majitelé měnili,  vila Martin i vila Barton se dochovaly v poměrně dobrém stavu, pavilon se zimní zahradou a garáž, zbořené na počátku šedesátých let, byly rekonstruovány v letech 2004-2007, konzervace a rekonstrukce detailů vily postupně pokračuje dodnes. V roce 1986 byl komplex Martinovy vily prohlášen národní kulturní památkou, která je dnes přístupná veřejnosti. Nedaleko odtud je možno vidět i další Wrightovy stavby – dům zahradníka a vily dalších managerů firmy Larkin Williama Heathe /1904/  a Waltera Davidsona /1908/. Společnost pro rekonstrukci Martinovy vily postavila ještě v sousedství v roku 2008-09 návštěvnické centrum – skleněný pavilon podle vítězného soutěžního návrhu japonské architektky Toshiko Mori, jehož interiér nabízí boční pohled na celý komplex Martinovy a Bartonovy vily a jeho zahradu, upravenou v duchu Wrightových idejí.

Hlavní důvod mé expedice do Buffalo však byl tamní univerzitní archív, umístěný v campusu , který se sice pyšní stavbami Breuera, Franzena nebo Gwathmey a Siegela, je však umístěn velmi daleko za městem ,“v zemi nikoho“. Archív však  spravuje velmi atraktivní sbírky, zvláště jeho literární oddělení, které vlastní podstatnou část pozůstalosti Jamese Joyce nebo Dylana Thomase. Spravuje však i pro nás velmi zajímavé dokumenty o spolupráci Franka Lloyda Wrighta s vynikajícím českým stavebním inženýrem Jaroslavem Josefem Polívkou /1886-1960 /. Polívka vystudoval stavební inženýrství na ČVUT v Praze. Již na gymnáziu se vlastní píli naučil několik jazyků a to mu usnadnilo praxi v zahraničí. V letech 1911-16 pracoval jako vedoucí inženýr italské firmy pro železobetonové konstrukce ve Florencii a později v Curychu. V roce 1917 obhájil na ČVUT doktorát technických věd a konec první světové války prožil na Piavě, kde byl také raněn. Dramatické události na frontě zachytil ve svých denících. Po válce pracoval nejprve na ministerstvu veřejných prací, než si založil vlastní stavební projekční a prováděcí firmu, v níž zaměstnal mladého nadaného Gočárova žáka Josefa Havlíčka. S ním navrhl palác Dunaj na Národní třídě a postavil palác Chicago na Národní třídě a krátce nato i obchodní, kancelářský a obytný dům Habich ve Štěpánské ulici a v Brně, u příležitosti Výstavy soudobé kultury 1928 obytný dům Svazu československého díla. Krátce nato zanechal v Brně ještě jednu stavbu – palác Jalta v jižní frontě Dominikánského náměstí, jejíž regulaci zřejmě navrhl Emil Králík. Pro vlastní rodinu pak postavil v letech 1932-33 funkcionalistickou vilu Limba na Štrbském plese. Podílel se také na projektových přípravách mostu v Podolsku, než ho osud  znovu přivedl k práci v zahraničí. Spolupracoval s Jaromírem Krejcarem na realizaci československého pavilonu v Paříži 1937, o rok ppzději byl angažován na stavbě obilní burzy v Rotterdamu a na samém konci první republiky prováděl československý pavilon na Světové výstavě v New Yorku 1939.  Z Ameriky se už nevrátil a přijal  profesoru na University of California  v Berkeley .Teprve o vice než rok později, 30.září 1940 se podařilo jedním z posledních možných vlakových spojů uniknout z protektorátu jeho manželce, která byla židovského původu, a dětem. Na univerzitě prováděl společně s italským vynálezcem Victorem di Suvero výzkumy konstrukcí zborcených ploch, které si nechali patentovat a  později vyučoval v částečném úvazku i na Stanford University v Palo Alto. V té době patřil již k mezinárodně známým expertům ve výpočtu i provádění stavebních konstrukcí – mezi své přátele počítal Roberta Maillarta, Eugéne Freyssineta, Auguste Perreta, Le Corbusiera, Ericha Mendelsohna , Adolfa Loose, Richarda Neutru a především Eduardo Torroju, kterého v roce 1950 přivedl k F.L.Wrightovi. Po válce si založil vlastní konzultační kancelář a když si  Wright v časopise Architectural Forum v lednu 1946 postěžoval, že inženýři jsou „úplní blázni“, ozval se mu v polovině února  dopisem a nabídl mu své zkušenosti. Wright tehdy intenzívně pracoval na návrhu Guggenheimova muzea a obratem Polívku pozval do Taliesin West. Od první návštěvy, která proběhla ke konci dubna 1946 se vyvinula dlouhodobá konzultativní spolupráce. Jaroslav Polívka pomohl svými výpočty Wrightovi vyřešit problémy konstrukce Guggenheimova muzea a přispěl tak ke zdaru výsledné realizace, korunující Wrightovu kariéru a předané a otevřené 21.října 1959, jen 6 měsíců po jeho smrt. Spolupráce Jaroslava Polívky s Wrightem trvala s přestávkami 13 let: podílel se na řešení konstrukce „Research  Tower“ pro továrnu Johnson Wax /1949/ v Racine a na pěti dalších už nerealizovaných projektech, zejména Buterfly Bridge v zálivu v San Francisco /1948/ , Roger Lacy Hotel v Dallasu /1946/ a Mile High Illinois Building v Chicagu /1956/. Jaroslav Polívka byl velkým příkladem  světu otevřeného inženýra, který odvedl výtečnou práci v meziválečné době  ve své vlasti a poté se uplatnil i v zahraniční konkurenci . Jeho vědecké příspěvky vycházely v němčině, italštině, angličtině, němčině i španělštině a stálo by za to, kdybychom si je dnes,po  více než půl století od jeho smrti ,  připomněli i v jeho domovině

Good luck!

Vladimír Šlapeta

.    

F.L.Wright - vila Darwina Martina, Buffalo 1903-05

F.L.Wright - vila Darwina Martina, Buffalo - pohled ze zimní zahrady k pergole

F.L.Wright - Guggenheim Museum, New York 1943-59

F.L.Wright - Guggenheim Museum, New York - interiér