TALIESIN WEST II

Milí studenti,

dnes se ještě jednou vrátím do Arizony, do Paradise  Valley, kde si Frank Lloyd Wright vybudoval své zimní sídlo. Nestačil jsem vám totiž ještě popsat, jak vypadá tamní škola a dlužím vám také zmínku o setkání s někdejšími „aprentices“ – učedníky, kteří ještě stále pobývají v campusu Taliesin West jako živá vzpomínka na Velkého Mistra. 

F.L.Wright School of Architecture prošla pochopitelně od doby svého založení v roce 1932 proměnami. Když v době velké hospodářské deprese Wrightovi chyběly zakázky, založil proto „Taliesin Fellowship“ ve svém sídle v Spring Green ve státě Wisconsin. Cílem měla být komplexní výchova učedníků tak, aby se z nich stali nejen architekti, ale i všeobecně vzdělané a kultivované osobnosti. „Aprentices“ se tam vzdělávali nejen v oboru architektonického návrhu, urbanistického plánování a provádění staveb, ale podíleli se také na zemědělských a zahradnických pracech, vaření a hospodářských službách a pěstovali hudbu, umění, divadlo  a tanec. V prvním období v polovině třicátých let byl nejdůležitějším projektem návrh Wrightovy urbanistické vize „Broadacre City“, manifest amerického typu osídlení v automobilovém věku. Pro práci na tomto úkolu a stavbu velkého modelu F.L.Wright najal v roce 1934 bývalou stáj ve městě Chandler, avšak zároveň už uvažoval o zřízení trvalého zimního sídla v Arizoně. O tři roky později, poté co vážně onemocněl na naléhavé doporučení svého lékaře, nalezl a zakoupil vhodný pozemek v  Paradise Valley, kde v zápětí vystavěl campus Taliesin West, který se postupně – až do počátku šedesátých let minulého století - rozrůstal až do dnešní podoby.

Jedním z prvních úkolů „aprentices“ bylo vystavět si vlastní útulky – „shelters , které měly charakter ovčáckých stanů „sheepherder tents“ o rozměrech 10x10 stop a poskytovaly dostatek prostoru pro umístění postele, židle a stolku. Učedníci tím získávali nejen praktické zkušenosti s realizací malé stavby, ale i bydlení v poušti znamenalo pro ně zkušenost konfrontace s klimatem prostředí. Pobyt v campusu Taliesin , provázený službami v kuchyni, v zemědělských, zahradnických a hospodářských pracech a v úklidu, měl však svá přísná pravidla, určovaná F.L.Wrigtem a jeho autoritativní manželkou Olgivannou. Již o půl sedmé ráno museli být učedníci shromážděni na snídani, od půl osmé pak následoval nácvik sborového zpěvu a v osm hodin museli již všichni sedět za rýsovacími prkny. Oběd býval oznamován zvoncem o půl jedné a poté se znovu intenzívně pracovalo až do půl osmé, kdy bývala společná večeře. Teprve potom následovala zábava, často hudební, divadelní nebo taneční vystoupení, případně filmová představení. O tom, jak velkou roli v životě Taliesin Fellowhip hrála hudba, svědčí i skutečnost, že dodnes je tu funkce ředitelky hudebních programů.

Některá z těchto pravidel jsou dodržována dodnes. Ještě dnes se členové komunity střídají  ve službě  v kuchyni a účastní se jich i dožívající „aprentices“, kteří v roce 1959 po Wrightově smrti založili společnost Taliesin Architects a pracovali na mnoha projektech a stavbách až do nedávné hospodářské krize, která začala v roce 2007, kdy jejich činnost ustala. Účastní se však nadále projektů a konzultací k rekonstrukcím a ochraně Wrightových staveb, na výuce školy a průvodcovských službách.

Dnes je F.L.Wright School of Architecture plně akreditovanou institucí pro výchovu architektů s master-degree po 5-ti semestrovém kurzu. Děkanem je někdejší absolvent školy Victor Sady, který ovšem už patří k mladší generaci, neboť školu dokončil na počátku devadesátých let. Dodnes si studenti, kteří za školné, stravu a ubytování , zaplatí 30.000 dolarů ročně, staví své útulky vlastníma rukama. Před dvěma lety škola uspořádala výstavu těchto útulků a vydala o nich pod vedením současného děkana publikaci pod názvem „Under Arizona Skies“. V novějších útulcích , roztroušených na Wrightově pozemcích v pouštní krajině, se zrcadlí různé architektonické tendence druhé poloviny minulého a počátku našeho století. Škola má miniaturní charakter – pro dvacet pět studentů je k dispozici 5 profesorů na plný a ještě řada dalších na částečný úvazek. Škola má velmi kvalitní knihovnu /nechybí ani několik českých knih!/a disponuje velkou prostorovou kapacitou v půvabném Wrightova prostředí. V létě se ovšem celá škola stěhuje do Taliesin East ve Spring Green ve Wisconsinu, takže studenti jsou konfrontováni jak s tropickým, tak i severoamerickým klimatem. Zúčastnil  jsem se výuky předmětů trvalé udržitelnosti staveb, praktického stavění útulků /byl zrovna začátek semestru/ a také zajímavého předmětu – ornamentálního kreslení, kde se vyučuje návrh ornamentů, vyvinutých pozorováním rostlin a stromů v okolní přírodě podle receptů F.L.Wrighta. Dodnes mají všichni společné obědy a večeře, které jsou však připravovány pod vedením vynikajícího afroamerického mladého kuchaře ovšem za pomocí střídajících se členů komunity. Snídaně si však už dnes vaří každý sám a také ranní zkoušky sborového zpěvu již zmizely z programu.  Společný život, svým způsobem jako ve velké rodině nebo v „komuně“, nemusí však všem vyhovovat. Dokazuje to jeden příklad : Wrightova adoptivní dcera Svetlana se provdala za jednoho z aprentices , architekta Williama Peterse. Poté, když tragicky zahynula po automobilové nehodě v roce 1946, se Peters v šedesátých letech oženil s dcerou sovětského diktátora Josefa Vissarionoviče Stalina Světlanou Alilujevou. Právě ta ovšem nesnesla kolektivní způsob života v Taliesinu, protože jí to příliš připomínalo sovětské metody a vztah skončil rozvodem….. Později architekt Peters vykonával funkci předsedy správní rady Frank Lloyd Wright Foundation.

FLW Foundation však utrpěla právě v letošním roce velkou újmu tím, že v důsledku politického rozhodnutí byl velmi rozsáhlý a neobyčejně cenný archív Franka Lloyda Wrighta – kresby, texty, korespondence, modely atp. -, uložený doposud v Taliesin West , na jaře přemístěn do New Yorku, kde bude umístěn v Avery Library a společně spravován péčí Columbia University a Muzea moderního umění. Tím sice arizonské sídlo FLW  ztratilo jednu ze svých velkých vědeckých atraktivit, na druhé straně však bude tento archív mnohem snadněji dosažitelný pro rešerše historiků a architektů z celého světa.

Potkal jsem se tam se čtyřmi opravdovými „aprentices“ ,  kteří  ještě pracovali s Frank Lloyd Wrightem. Se dvěma z nich jsem měl delší vzpomínkové rozhovory. Bruce Brooks Pfeiffera, dlouholetého šéfa archívu F.L.Wrighta,  jsem znal už z doby, kdy jsem byl v letech 1987-1991 členem exekutivního výboru International Confederation of Architectural Museums. Tehdy jsem mu zprostředkoval i kontakt s profesorem Vladimírem Karfíkem, kterého on na počátku devadesátých let v Brně navštívil a vyzpovídal a také přednesl přednášky o F.L.Wrightovi jak v Brně tak i v Praze. Bruce Pfeiffer přišel do Taliesinu West v sedmnácti letech jako hudebník a často provázel Wrighta na jeho cestách. Na cestě do Ruska v roce 1937 údajně Wright rychle rozpoznal  byrokratické metody politiky, ale spřátelil se s ruskými architekty, zejména s Jofanem a bratry Vesninovými a oceňoval jejich kreativitu. Pfeiffer vzpomínal také na Wrightův pobyt v Paříži na počátku padesátých let, kde se cítil velmi dobře i na velký úspěch jeho monografické výstavy v roce 1951 ve Florencii a v Benátkách. Připomněl  mi také Wrightovu zálibu ve filmu: první projektor si zakoupil již v roce 1933 ve Spring Green. Wright prý říkával, že David W. Griffith vymyslel ve filmu komiku, Sergěj Ejzenštejn montáž a René Clair třetí dimenzi.   Bruce Brooks Pfeiffer, velice jemný a vzdělaný pán, disponující přes svůj vysoký věk stále ještě výbornou pamětí, je považován za jednoho z největších znalců Wrightova díla a napsal a vydal o něm více než šest desítek knih. Mimo to si ovšem na pozemcích Taliesin West  postavil  v roce 1974 pro sebe nerealizovaný Wrightův návrh vily Ralpha Jestera do Palos Verdes z roku 1938, z doby aerodynamické „stream-lined architecture“, koncipovaný jako  kompozici z válcových tvarů, skvěle posazený s terasou do  terénu.

Nakonec jsem ještě navštívil Davida E. Dodge , architekta a operního hudebního skladatele, z něhož sršela i ve vysokém věku nepřeberná energie. Dodge, který pochází ze zámožné rodiny výrobců nákladních automobilů, si zakoupil pozemek v sousedství Taliesin West a postavil si na přelomu osmdesátých a devadesátých let obrovskou vilu  tak, aby tam mohl pořádat hudební večery a koncerty vlastních hudebních děl, dokonce i s 35 členným orchestrem! Ve vile také pořádá společenská setkání pro „fundraising“ podporující operní umění a Taliesin Fellowship. Ve vile uplatnil nejen principy pozdní wrightovské organické architektury, ale i řadu technických fines, nepochybně okoukaných v dětství při výrobě nákladních automobilů ve firmě svého otce…S vilou je však spojena i tragická událost v životě jejího architekta.  David Dodge doprovázel  F.L.Wrighta krátce po válce na cestě do Švýcarska a tam náhodou poznal mladinkou dívku z Německa, do které se tak zamiloval, že si jí ihned vzal za ženu a odvezl do Arizony.  V tom novém domově, který si postavil v sousedství Wrightova sídla, s ní však stačil strávit jen jedinou noc.  Druhý den mu zemřela a tak žije David Dodge ve vile sám, obklopen jen architekturou, uměním a zvláště svou milovanou hudbou, jejíž význam pro architektonickou tvorbu neopomněl připomínat téměř v každé větě…Architektura je totiž, jak konstatoval německý filosof Arthur Schopenhauer „zkamenělá hudba“….

Good luck!

Vladimír Šlapeta

 původní útulek učedniků FLW, 1937

útulek učedniků FLW na počátku 21.století

Frank Lloyd Wright, Pfeiffer House, 1974 Taliesin West (navržen 1937)

David Dodge: vlastní vila, Taliesin West, 1988-91