KENNETH FRAMPTON/ALVIN BOYARSKÝ

Milí studenti,

anglický historik architektury profesor Kenneth Frampton se narodil  22.listopadu 1930 v hrabství Surrey a minulý týden  oslavil na své Alma mater narozeniny .  Columbia University -  Graduate School of Architecture and Planning , zorganizovala  k této příležitosti v zimním semestru sérii atraktivních večerních přednášek, které proslovili přední světoví architekti jako  Eduardo Souto de Mouru, Juhani Pallasmaa a včera byly Framptonovými hosty dvě vynikající architektky z Irska – Grafton Architects /název jejich studia je odvozen od názvu jedné z nejfrekventovanějších ulic centra Dublinu/ – Yvonne Farell a Shelley Mc Namara.   

Kenneth Frampton je i u nás dobře znám: jeho kniha Modern Architecture – A critical History vyšla v devadesátých letech i česky.  Kenneth studoval na Guildford School of Art a na Architectural Association v Londýně.  Poté pracoval jako architekt v Midlesex County Council a v kanceláři Douglase Stephena , mimo jiné i v Israeli a zároveň vyučoval v Londýně na Royal School of Arts a na Architectural Association a v  letech 1962-65 působil i jako editor časopisu Architectural Design, z něhož vytvořil mezinárodně vlivnou diskuzní platformu. V roce 1966 byl povolán do Spojených států na prestižní Princeton University, odkud v roce 1972 přesídlil do New Yorku na Columbia University, kde přednáší  dodnes.   Po generacích historiků Sigfrieda Giediona    , Henry Russel-Hitchcocka   , Bruno Zeviho nebo Juergena Joedickeho přinesl Kenneth Frampton nové momenty : rozšířil pohled na avantgardu o fenomén regionalismu a věnoval pozornost osobnostem i hnutím, které dřívější  interpretace moderní architektury dvacátého století pomíjely nebo zmiňovaly jen okrajově. Proto je v jeho knize i pasáž, věnovaná české avantgardní architektuře. V roce 1995 jsme ho mohli, společně s Richardem Meierem přivítat v Praze i v Brně. Právě chystá nové přepracované vydání  této knihy , v němž bude text o české architektuře ještě rozšířen. V této věci jsme již měli od září několik konzultací a debat.  Napsal mi také v říjnu předmluvu k mém nové monografii o architektu Adolfu Benšovi, která vyjde v Praze krátce po novém roce. V onom rozšíření obzoru /týká se nejen České republiky, ale např. Slovinska  a  Portugalska,Kanady nebo Irska/, je jeho velká zásluha. Samozřejmě, vedle jeho schopnosti vidět architekturu v širokém duchovním  kontextu doby a kultury a technologií i  jeho vytříbeného literárního  vyjadřování . Jako přednášející dovede vždy upoutat svým charismatickým projevem i distinguovaným anglickým humorem. Jak zmínil  v úvodním slově děkan Marc Wigley je pro Columbia University Kenneth Frampton „institucí sám o sobě“ a výrazně přispívá k pozitivnímu optimistickému klimatu Graduate School of Architecture and Planning nejen svými vlastními přednáškami, ale také výběrem hostí, které  zve k pohostinským vystoupením a last not least také svým globálním působením, překlady svých knih a  přednáškami po celé zeměkouli, které pomáhají  pěstovat kritické myšlení  v naší profesi  a přispívají i k vynikajícímu rankingu  Columbijské univerzity v mezinárodním srovnání.

K vystoupení  na své narozeniny vyzval shodu okolností dvě dámy, které mají v Dublinu společnou kancelář. Jednu z nich, Shelley Mc Namara, jsme v době mého děkanování 2009 mohli vyslechnout i na naší  fakultě. Srdečně na to vzpomínala. Přednáška obou architektek, které se dokázaly v posledních letech mimořádně prosadit v několika mezinárodních soutěžích,  byla velkým překvapením :  vyložily filozofické a kulturní principy tvorby s inspiracemi starých kultur Mayů i velkým mistrů moderny – Le Corbusiera, Kahna i mladších generací /Peter Celsing nebo Souto de Moura/, ale také impulzy z literatury a jejího překladu  a interpretace architektury jako „tichého jazyka prostoru“, geologie nebo i fotografie. Zde si jako příklad vybraly několik ukázek z ranného díla pražského fotografa Josefa Sudka s důrazem na jeho chápání světla ve fotografickém obraze. Na těchto základech pak bravurně vysvětlily koncepty svých universitních areálů v Irsku, v Miláně, Toulouse  a nakonec i v peruánském hlavním městě Lima . Tam pro univerzitní areál , zavěšený jako hrozny na mohutných betonových rámech, spojovaných terasami jim posloužil jako inspirace fotbalový stadion v Braga od Souto de Moury. Nápadité reflexe urbanistického kontextu a nečekané interakce exteriérů a interiérů jejich prostor se zvláštním vedením světla, učinily z přednášky v nabitém Woods Auditorium velký zážitek, po němž následovala formální večeře pro 30 hostí, mezi nimiž nechyběly celebrity americké architektonické scény jako Steven Hall nebo Barry Bergdoll.   Protože jsem vlastně zastupoval slovanskou komunitu na tomto večeru, mohl  jsem se zúčastnit nejen sborového podání „Happy Birthday“, ale také krátkým sólovým slovanským pozdravem „Mnoga ljeta živjó, Kenneth!“ K mé přednášce pro studenty GSAP na Columbia University, kterou Kenneth Frampton osobně uvede, dojde ale až v pátek….

S připomínkou kulatých narozenin Kennetha Framptona souvisí ještě jedna událost, která se pro změnu odehrála na mé zdejší Alma mater – na Cooper Union, a které se on sám také zúčastnil . Profesorka Cooper Union Diana Agrest po dlouhých rešerších, přípravách a natáčení, prezentovala svůj film The Making of an Avant Garde. V něm zmapovala historii The Institute for Architecture and Urban Studies IAUS, který vznikl v New Yorku v roce 1967 a po dalších 17let ovlivňoval americkou, ale i celosvětovou architektonickou debatu. Tento institut, který vedl Petr Eisenmann za spolupráce skupiny The New York Five , Kennetha Framptona, Tony Vidlera  a mnoha dalších, z nichž pravděpodobně nejmladším byl Rem Kolhaas,  umožňoval úzké pracovní propojení mezi Muzeem moderního umění MOMA, jehož ředitel architektonických sbírek Arthur Drexler akce podporoval, s univerzitami Columbia, Cooper Union, Princeton a Yale a do Evropy na AA v Londýněa jak bylo po promítání v diskuzi, vedené Tony Vidlerem, zdůrazněno. Vytvořil debatní teoretickou platformu a zaplnil nedostatek v americké architektonické komunitě, do té doby převážně pragmaticky orientované. Institut vydával vynikající časopis Oppositions , kde zveřejnil například Peter Eisenmann svou analýzu Casa del´Fascio od Giuseppe Terragniho v Como ,  ale kde také bylo poprvé v anglosaském světě kanadským historikem Georgem Bairdem upozorněno na polemiku mezi  Le Corbusierem  a Karlem Teigem o tom, zda architektura je uměním nebo vědou. Institut ale zorganizoval také mnoho pořadů – výstav, přednášek a debatních večerů k aktuálním problémům architektury a urbanismu. Diane Agrest , sama účastnice těchto akcí, sesbírala veškeré dostupné dokumenty včetně dochovaných filmových záběrů a natočila sérii interview s předními protagonisty institutu – Johnem Hejdukem ,Charlesem  Gwathmey, Peterem Eisenmannem, Rem Kolhaasem, Tony Vidlerem, Kennethem Framptonem a dalšími a vytvořila tak vynikající filmovou podobu historie této vyjímečné události na americké scéně v letech 1967-1984.

Konečně Cooper Union vzpomněla v rámci „Student Lecture Series“ odkaz vynikajícího děkana The Architectural Association v Londýně Alvina Boyarského /1928-1990/ prezentací disertace Irene Sunwoo. S velkou akribií sesbírala dokumentaci vývoje této přední anglické soukromé školy, z níž právě Boyarsky v letech svého mandátu 1971-1990 vybudoval mezinárodní centrum a líheň velkých osobností posledních desetiletí.  Zavedl tzv. Unit a vertikální ateliéry a zval k výuce a přednáškám , které orientoval i k filozofickým , historickým, sociologickým a psychologickým otázkám, významné osobnosti z celého světa a tím z této malé elitní privátní školy vytvořil  instituci dalekosáhlého významu. Vyučovali zde Ron Herron, Peter Cook , Christina Healey, Cedric Price, ale také tři čeští architekti – Jan Kaplický, Eva Jiřičná a Dalibor Veselý. Zavedl také vydávání publikací a to jak k současné architektuře /portfolio architektonických kreseb nedávno zemřelého štýrského architekta Guenthera Domeniga /, ale i historickým tématům /monografii anglického konstruktéra Williama Owena apod./  Na tuto přednášku jsem byl velmi zvědav, protože mám na  Alvina Boyarského řadu krásných vzpomínek. Když jsem se s velkými potížemi v září 1979 poprvé jako úplně vylekaný východoevropský bulík přeplavil přes kanál do Anglie, vlídně mě přijal ve své kanceláři, pozorně si prohlédl mé publikace o Kamilu Roškotovi a Josefu Kranzovi /více jsem toho tehdy ještě vydáno neměl/ a nabídl mi sklénku skotské whisky…O šest let později  jsem se opět v září do Londýna dostal podruhé, když jsme mu společně s Janem Kaplickým  předložili  návrh výstavy a knihy o českém funkcionalismu…Kupodivu si mě pamatoval, podíval se na nás oba  a poznamenal  jen „Do it!“ a pozval nás na oběd i s Evou Jiřičnou. Za dva roky – přes potíže železné opony – se výstavu a knihu „Czech Functionalism 1918-1938“ podařilo realizovat. Za tuto podporu nemohu být nikdy Alvinu Boyarskému dostatečně vděčný. Česká architektura – a její nejsilnější epocha –se tím vrátila do mezinárodních souvislostí  a já jsem to považoval  i osobně za sladkou pomstu komunistům za to, jak ničili životy českých architektů – Rozehnala, Fuchse, Hilgerta, Sokola i mých předků...Po sametové revoluci, když jsem doufal, že spolupráci s Alvinem konečně rozvineme, podlehl  zákeřné chorobě.Stopy jeho činnosti – stavby odchovanců školy Zahy Hadid, Rema Kolhaase, van Berkela, Sauerbrucha - Hutton, Bowles-Wilson a dalších vidíme dnes kolem sebe na celém světě….

Good luck!

Vladimír Šlapeta     

obálka knihy Czech Functionalism 1918-1938 /design Jan Kaplický/

Kenneth Frampton a Vladimír Šlapeta s plakátem přednášky Julia Posenera o Poelzigovi

promítání filmu "The Making of an Avant Garde" v Cooper Union