Z NOVÉHO NIZOZEMÍ DO NIZOZEMÍ

Milí studenti,

necelé dva týdny po příletu do New Yorku jsem dostal dopis z UNESCO – ICOMOS World Heritage Unit v Paříži dopis se žádostí o vyjádření k aplikaci holandského ministerstva kultury o zařazení továrny Van Nelle v Rotterdamu na listinu světového kulturního dědictví UNESCO, tedy ocenění, kterým se chlubí i 12 kulturních památek  v České republice, mezi  jiným i vila Tugendhat v Brně.  Holandsko disponuje doposud 8 takovými památkami. Zpočátku jsem byl nad touto žádostí – vzhledem k poměrně intenzívnímu zdejšímu pracovnímu program, odříznutí od své knihovny a archívu a momentálně i bez možnosti Rotterdam navštívit – poněkud v rozpacích. Nakonec jsem si však  vzpomenul  na své tři návštěvy v této úžasné památce průmyslové architektury v letech 1989,1990 a 1994 a zároveň si uvědomil i jednu zajímavou historickou souvislost. Již v roce  1609 kapitán lodi Halve Maen Henry Hudson celou oblast zdejšího prozkoumával pro Nizozemskou východoindickou plavební  společnost. Region  New Yorku, New Jersey, Delaware a Connecticut byl pak  v letech  1614 – 1664 a potom ještě 1673-74 až do podepsání Westminsterkého míru  holandskou kolonií , nazývanou  „Nieuw Nederland“, Nové Nizozemí.  Hlavním městem se stal v roce 1625 založený Nieuw Amsterdam, který vznikl z osady za hradbami pevnosti Fort Amsterdam a z něho později vzniknul dnešní New York. Protože tak lokalita mého pobytu tedy velice úzce souvisí s Holandskem a jeho dějinami, což je dodnes připomínáno i  na oficiálním znaku  města, nakonec jsem pozvání k posouzení  vynikající holandské industriální památky přijal a v dnešním dopise vás s jeho obsahem stručně seznámím.

Průmyslové stavby hrály ve vývoji moderní architektury od doby průmyslové revoluce mimořádně významnou roli. Růst produkce i vznikající konkurence na trhu iniciovaly snahu o racionální a účelná řešení s přehlednou logistikou provozů od převzetí surovin přes plynulý sled procesů výroby až po závěrečnou distribuci hotových produktů.  Navíc oblast průmyslových staveb nebyla zatížena tolik kánonem slohových aparátů historické architektury, anebo se od nich odkázala brzy oprostit. Mnoho pokrokových řešení, podpořená i experimentálním vývojem konstrukcí a technologií ,  která posunula vývoj architektury se proto odehrála právě v oblasti průmyslové architektury. Nový vztah konstrukce, materiálu a účelu dal vzniknout „Neue Sachlichkeit“ /New Objectivity/ a brzy se přesunul i do jiných typologických druhů staveb.  Tento proces je možno vysledovat v severní  Americe, ve Velké Británii, v Německu i ve Francii, vůdčích zemích průmyslového boomu konce devatenáctého a dvacátého století. Vyjímkou nebylo ani Nizozemí, které jako námořní a koloniální velmoc budovalo silný průmyslový potenciál z velké části na zpracování surovin, dovezených z dálného Východu, Ameriky nebo Afriky.  Vybudování kanálu „Nieuwe Waterweg“ v roce 1872, které usnadnilo spojení mezi řekami Rýn, Meuse a mořem a iniciovalo rychlý vývoj města Rotterdamu jako brzy největšího přístavu světa, na něž konsekventně navazovalo budování zpracovatelského průmyslu a velkorysé rozšíření urbánního prostoru města.  Továrna Van Nelle je fyzickým symbolem tohoto údobí rozvoje města a přístavu a jejich hospodářského potenciálu. Je dokladem nejen architektonické a urbánní kultury v Nizozemí , ale i zrcadlem sociální,  industriální a podnikatelské kultury a strategie své doby.

Architektonická kancelář Brinkman a van der Vlugt, která je za návrh továrny VAN NELLE zodpovědná, spojovala nejlepší tradice holandské architektury a stavebních technologií s avantgardním, budoucnost předvídajícím pohledem.   Tato kancelář – v měnící se personální konstelaci  - hrála eminentní roli ve vývoji holandské architektury po tři čtvrti století. Zakladatel Michael Brinkman /1873-1925/ postavil pavlačový obytný blok Spangen  /1919-1922/, jímž uvedl velkou meziválečnou éru sociální bytové výstavby Rotterdamu. Krátce po Brinkmanově  náhlé smrti únoru 1925, v dubnu  1925 vstoupil do kanceláře Leen van der Vlugt /1894-1936/, aby společně se synem Janem Brinkmanem vedl kancelář Brinkman-van de Vlugt v období, kterou lemuje továrna Van Nelle a stadion Feijenoord  .Po smrti van der Vlugta nastoupil na jeho místo Johannes Hendrik van der Broek /1898-1978/  a od roku 1948 se stal partnerem Jacop B.Bakema /1914-1981/ a když v roce 1949 zemřel Jan brinkman,  kancelář pod novým názvem Van der Broek a Bakema  fungovala ještě skoro půl století jako jedna z nejúspěšnějších evropských architektonických a urbanistických firem  s autorstvím Holland-America terminalu a  Lijnbaan v Rotterdamu, campusu TU Delft, věžového obytného domu na výstavě Interbau 1957 v Berlíně-Hansaviertel  nebo radnice v německém Marl.

Leen van der Vlugt přivedl do projekční kanceláře také vynikajícího strukturálního inženýra Jan Gerko Wiebengu /1886-1974/ a last not least architekta Marta Stama /1899-1986/, kteří měli – první po stránce technologické, a druhý po stráncei architektonické – nezpochybnitelný podíl na výsledné podobě tohoto komplexu. Návrh obsahoval zkušenost s vizionářskými futuristickými studiemi Antonia Sant´Elia , Bauhausem Waltera Gropia, který van der Vlugt navštívil a díky Martu Stamovi, který měl úzké kontakty nejen s Bauhausem, ale prostřednictvím přátelství s El Lissitzkym anticipoval i impulzy ruského konstruktivismu.  Komplex byl komponován podél obou stran centrání  komunikace poblíž řeky Schie. Na jedné straně tohoto vnitrotovárního bulváru byly situovány továrny na zpracování tabáku, kávy a čaje, na druhé straně byla kotelna, sklad, expedice a dílna. Syrové produkty tabákových listů, kávových bobů a čajových bilin byly naváženy shora a padaly po zpracování vlastním spádem dolů. Transport tabákových, kávových a čajových balíčků v kartonech obstarávaly transportní pásy, vedené mosty nad centrálním bulvárem. Na jižním konci, poblíž stanice železniční trati Rotterdam – Delft  byl  komplex zakončen administrativním blokem, jehož nižší vstupní, reprezentativní část  byla navržena ve tvaru kruhového segmentu. Komplex továrny VAN NELLE ideálně kombinuje utopickou vizi dynamické architektury dvacátých let, inspirované futurismem, konstruktivismem a jistou dávnou poetismu  s pragmatickou, na sofistifikované logistice založenou strategií  funkční průmyslové stavby této doby.  O skleněném čajovém kruhovém  pavilonu  na střeše továrny kolovaly legendy, že jeho autorem by měl být Mart Stam. Zřejmě tomu však nebylo, protože v původním projektu z doby, kdy Stam v projekční kanceláři působil, se pavilon nenachází a podle některých svědectví byl navržen až během stavby, když už Stam , roztrpčen nad diskuzí o autorství, Rottrerdam opustil a žil ve Frankfurtu. Na výsledku měl jistě velkou zásluhucelý  tým architektů, vedený Leen van der Vlugtem a J.Brinkmanem s podílem kreativního kosmopolitního avantgardisty Marta Stama a konstrukční invence Jan Gerko Wiebengy, nelze však opomenout i významnou účast hlavního managera Van Nelle  Keese van der Leeuwa, který byl skutečným „spiritus agens“ tohoto podniku. Sdílel s architektem Leenem van der Vlugtem , s nímž se poznal v okruhu teosofické společnosti, stejné ideály a dokázal se identifikovat se způsobem jejich architektonického vyjádření. Není také náhodou, že Kees van der Leeuw  a také vůdčí manažer firmy Van Nelle Albertus H.Sonneveld si nechali navrhnout své vily v Rotterdamu právě architektem Leen van der Vlugtem.  Je-li architektura pravdivým svědectvím o své době, pak stavba továrny  Van Nelle je velkolepým obrazem duchovní, kulturní a sociální , technické a ekonomické síly Rotterdamu na konci dvacátých let, přesahujícím pouze  lokální i pouze architektonický význam do obecnější humanistické roviny . V oblasti industriální architektury můžeme továrnu Van Nelle zařadit do vývojové  linie, vedené od turbinové haly AEG v Berlíně od Petera Behrense , přes továrnu Fagus Waltera Gropia a Adolfa Meyera v Aalfeldu /obě jsou ještě zachovány/ k továrnám Ericha Mendelsohna v Luckenwalde /nedávno rekonstruované/ a St.Petersburgu /v devastovaném stavu/, který právě v Rotterdamu kulminuje. Další vynikající  industriální stavby v Evropě, např. továrna Williama Owena  v Nottinghamu nebo dvě továrny českého architekta Jaroslava Fragnera /elektrárna ESSO v Kolíně a farmaceutická továrna pro architektova bratra v Praze-Měcholupech/ i tabáková režie v Linci od Petera Behrense  jsou již pozdějšího data než komplex v Rotterdamu, stejně jako továrna Sunila v Kotka od Alvara Aalta na jihovýchodě Finska. Rozsáhlou mezinárodní publicitou měla továrna Van Nelle enormní vliv na vývoj průmyslové architektury v celé Evropě.  Na přelomu tisíciletí byla pečlivě rekonstruována architektem Wessel De Jonge /který funguje i v Brně v poradním sboru THICOM vily Tugendhat/  a její nové využívání pro dílny a ateliéry jako „design factory“je velmi vhodná a adekvátní pro její trvalou udržitelnost.  Jako holandská národní kulturní památka /“Rijksmonument“/ splňuje tak všechny předpoklady pro nominaci pro UNESCO World Heritage List.

Můžeme si proto jen přát, aby Holanďané se svou aplikací uspěli: vedle vily Schroeder od Gerrita Rietvelda v Utrechtu by se tak na World Heritage List dostala druhá památka moderní architektury z Holandska. Tím by byla znovu potvrzena i vyjímečná role této země ve vývoji evropské moderní architektury.

Good luck!

Vladimír Šlapeta 

Mapa Nového Amsterdamu - 1669

Mapa Nového Amsterdamu - 1660

továrna van Nelle v Rotterdamu

van der Vlugt : vila Sonneveld, Rotterdam 1932