„Od samého začátku jsem chtěl vycestovat do Lublaně. Lublaň jako město si mne získalo již před mnoha lety. Když se mi naskytla příležitost absolvovat ve Slovinsku i část doktorského studia, nemusel jsem se dlouze rozhodovat.”

Slovinsko si za poslední desetiletí vybudovalo mezi českými architekty lákavou auru a řada z nás tu hledá recept na to, jak prorazit do západní Evropy. Společně s vedoucí mojí práce architektkou Hanou Ryšavou a mým spolužákem Janem Špiritem jsme letos získali grant FRVŠ určený na studium a mapování slovinské architektury. První výsledky této práce se již postupně objevují na internetu.”

Petr se dále zmiňuje o několika zajímavých poznatcích: „Na místě se vám bude hodit spíše angličtina. Přestože jde o slovanský jazyk, není na škodu také absolvovat, ještě před zahájením semestru, krátký kurz slovinštiny. Až na přednášky hostujících profesorů ze zahraničí, probíhá totiž převážná většina přednášek a cvičení ve slovinštině. ideálním místem pro studium je vedle moderní fakultní knihovny především Plečnikova univerzitní knihovna, v níž jsem se cítil jako ve skutečném chrámu moudrosti.”

Kterým slovinským stavbám přikládáš význam a jaký je příběh za Tvými fotografiemi?

Vybral jsem tři snímky. Příběh, který se za nimi skrývá, bude možná zajímavější než to, co je nakonec na fotografiích ve výsledku vidět. Zvolenými realizacemi jsem chtěl ukázat, že kvalitní architektura není doménou velkých slovinský měst, ale proniká do stále odlehlejších částí země.

Prvním je hotel Sotelia v lázeňském městě Podčetrtek. Mladí architekti Dean Lah a Milan Tomac z ateliéru Enota za tuto stavbu v minulém roce získali významnou Piranesiho cenu. ?O stavbě i autorech by se dalo dlouze vyprávět, ale na místě mě zaskočila jiná věc, která je pro Slovinsko možná typickou. Chtěl jsem si rozsáhlý lázeňský a hotelový komplex prohlédnout z protější svahu údolí s větším odstupem. Při překračování říčky jsem musel přejít Schengenskou hranici. Na chorvatské straně jsem si pak připadal, jako bych se vrátil v čase. Zatímco se v kolem Sotelie buduje nové aquacentrum, o němž se jistě budeme dočítat ze zahraničních časopisů, tak si Chorvati užívají klid vesnického života. Najednou jsem zde ucítil, jak je Slovinsko malé. Když chcete získat od věcí odstup, musíte přejít do cizí země. Slovinské ambice však neznají hranice.

Druhý je snímek horské chaty nedaleko Celje. V zimě si sem lidé jezdí zalyžovat a v létě absolvovat některou z turistických stezek. Autorem stavby je Tomaž Krušec, který nejdříve studoval u Petera Zumthora v Mendrisio a dlouhá léta pak dělal asistenta Aleši Vodopivcovi. Tyto zkušenosti z něj udělali jednoho z nejcitlivějších slovinských architektů. Svůj ateliér si otevřel v padesátitisícovém městě Celja, v jehož okolí stojí také většina jeho realizací. Z každého projektu je cítit důraz kladený na kontext místa a poctivě odvedenou řemeslnou práci. Celjskou Koču turisté stále ještě objevují. Zdejší personál se může přetrhnout, aby si odtud hosté odnášeli ty nejpříjemnější vzpomínky.

Na poslední fotce je fotbalový stadion v Mariboru. Autorem měsíc staré přestavby jsou lublaňští architekti Oman Rok a Špela Videčnik z ateliéru OFIS, který není potřeba českému publiku dlouze představovat. Vybral jsem je především jako vzorový příklad komunikace s médii. O jejich tvorbě se dozvídáme z mnoha stránek odborných magazínů a internetových serverů hlavně proto, že v ateliéru mají připravené dokonalé materiály, s nimiž pak novináři nemají žádné další komplikace. Velmi rychle reagují na jakýkoliv dotaz. V době internetu jsou náklady na propagaci ateliéru téměř nulové. V tomto ohledu mají české kanceláře ještě stále co dohánět.

Jiří Palacký, Kateřina Dokoupilová