Krátkou návštěvu Polska jsme zahájili v pátek 23. listopadu v Krakově, jednom z nejstarších a historicky nejdochovanějších polských měst, které může v nájezdech turistů směle soupeřit s naším Českým Krumlovem. My jsem si však vybrali tři muzea na opačném břehu Visly, kam většinou elektrické vláčky turistů nesměřují a pokud přece, tak jen do bývalé Schindlerovy továrny na smaltované nádobí, kde se dnes nachází muzeum současného umění MOCAK (2010) podle vítězného návrhu italského architekta Claudia Nardi. Následovalo muzeum Cricoteka (2014) věnované významnému poválečnému avantgardnímu divadelníkovi Tadeuszi Kantorovi, kterému navrhlo místní studio Wizja Architects odvážnou konzolu z cortenového plechu a lesklým podhledem zrcadlícím přilehlou řeku. Vodním elementem se nechal také volně inspirovat také legendární Arata Isozaki, který naproti královskému hradu Wawel postavil Muzeum japonského umění a kultury Manggha (1994). Zvlněné jsou kamenem obložené stěny, plechové střechy i dřevěný krov. Poslední zastávkou v Krakově bylo kulturní centrum Zahrada umění Malopolska (2012) od místního ateliéru Ingarden & Ewý, abychom stihli přejezd do Katovic a ubytování v hostelu jen sto metrů od hlavního vlakového nádraží.
V sobotu 24. listopadu jsme absolvovali tříhodinový pěší okruh poválečnou i současnou architekturou Katovic. Původní plán lehce pozměnila světové konference OSN v kongresovém centru (2015) od JEMS a hermetické uzavření přilehlého okolí. Zatímco modernisté se snažili historii vymazat a jejich stavby by mohli stát v jakémkoliv městě podobně jako obchodní dům Zenit (1962) od Król & Jarecki nebo obchodní dům Skrabek (1974) od Juranda Jarecki, tak dnešní architekti daleko více ctí místního ducha režné architektury a hojně využívají cihelné motivy jako Akademie múzických umění (2007) a Národní filharmonický orchestr (2014) od Studio Koniora nebo Fakulta televizní a rozhlasové tvorby (2017) od Grupa 5. Místní architekt Tomasz Konior je nejen autorem dvou koncertních sálů v Katovicích, ale měl by se podílet také na Janáčkově centru v Brně. Na závěr nás čekalo Slezské muzeum (2014) od rakouských Riegler Riewe, které je nejen ryzím příkladem minimalismu na nejvyšší světové úrovní, ale také revitalizací bývalého hornického území na kulturně-společenský centrum. Krátce po poledni nás čekal přejezd do Opolí, kde na nás ve svém ateliéru čekal Antoni Domicz, aby nás provedl některými z jeho realizací. V sobotu večer jsme se ubytovali na jižním okraji Vratislavi, kde má rovněž ateliér jeden z nejvýznamnějších místních architektů Zbigniew Macków, jehož stavby jsme nemohli následující den v neděli 25. listopadu při pěší prohlídce města minout. Vratislav (něm. Breslau) je městem, kde do 2. světové války zanechalo výraznou stopu německé obyvatelstvo a zejména pak židovští obchodníci, pro něž němečtí architekti navrhli tehdy revoluční konstrukce a materiály: obchodní dům Junkern (1913) od Hanse Poelziga, obchodní dům Petersdorff (1928) od Ericha Mendelsohna nebo obchodní dům Wertheim (1930) od Hermanna Der
Závěrečná zpráva z cesty do Polska 2018
Poslední listopadový víkend jsme podnikli cestu za našimi severními sousedy, abychom se na vlastní oči přesvědčili o aktuálním architektonickém dění ve čtyřech polských městech. V napěchovaném programu, za který by se nemusela stydět žádná asijská delegace, jsme za tři dny najeli mikrobusem pro dvacet osob tisíc kilometrů a prohlédli si čtyři města v blízkém pohraničí. Ochutnávka vybraných polských realizací za uplynulé století měla studentům otevřít obzor a vybídnout k hojnějším návštěvám. Podle prvních ohlasů by měli někteří z účastníků zájezdu již v příštím roce vycestovat do Polska na studijní stáže Erasmus+. V plánu byla také návštěva několika ateliérů, aby se při výběru prázdninových pracovních stáží rozhodli třeba i pro nějakou polskou praxi jako JEMS, medusagroup, Macków nebo Domicz. Nakonec jsme z časových důvodů navštívili pouze ateliér Antoni Domicze v Opolí, který nás o víkendu ochotně provedl některými svými stavbami.Krátkou návštěvu Polska jsme zahájili v pátek 23. listopadu v Krakově, jednom z nejstarších a historicky nejdochovanějších polských měst, které může v nájezdech turistů směle soupeřit s naším Českým Krumlovem. My jsem si však vybrali tři muzea na opačném břehu Visly, kam většinou elektrické vláčky turistů nesměřují a pokud přece, tak jen do bývalé Schindlerovy továrny na smaltované nádobí, kde se dnes nachází muzeum současného umění MOCAK (2010) podle vítězného návrhu italského architekta Claudia Nardi. Následovalo muzeum Cricoteka (2014) věnované významnému poválečnému avantgardnímu divadelníkovi Tadeuszi Kantorovi, kterému navrhlo místní studio Wizja Architects odvážnou konzolu z cortenového plechu a lesklým podhledem zrcadlícím přilehlou řeku. Vodním elementem se nechal také volně inspirovat také legendární Arata Isozaki, který naproti královskému hradu Wawel postavil Muzeum japonského umění a kultury Manggha (1994). Zvlněné jsou kamenem obložené stěny, plechové střechy i dřevěný krov. Poslední zastávkou v Krakově bylo kulturní centrum Zahrada umění Malopolska (2012) od místního ateliéru Ingarden & Ewý, abychom stihli přejezd do Katovic a ubytování v hostelu jen sto metrů od hlavního vlakového nádraží.
V sobotu 24. listopadu jsme absolvovali tříhodinový pěší okruh poválečnou i současnou architekturou Katovic. Původní plán lehce pozměnila světové konference OSN v kongresovém centru (2015) od JEMS a hermetické uzavření přilehlého okolí. Zatímco modernisté se snažili historii vymazat a jejich stavby by mohli stát v jakémkoliv městě podobně jako obchodní dům Zenit (1962) od Król & Jarecki nebo obchodní dům Skrabek (1974) od Juranda Jarecki, tak dnešní architekti daleko více ctí místního ducha režné architektury a hojně využívají cihelné motivy jako Akademie múzických umění (2007) a Národní filharmonický orchestr (2014) od Studio Koniora nebo Fakulta televizní a rozhlasové tvorby (2017) od Grupa 5. Místní architekt Tomasz Konior je nejen autorem dvou koncertních sálů v Katovicích, ale měl by se podílet také na Janáčkově centru v Brně. Na závěr nás čekalo Slezské muzeum (2014) od rakouských Riegler Riewe, které je nejen ryzím příkladem minimalismu na nejvyšší světové úrovní, ale také revitalizací bývalého hornického území na kulturně-společenský centrum. Krátce po poledni nás čekal přejezd do Opolí, kde na nás ve svém ateliéru čekal Antoni Domicz, aby nás provedl některými z jeho realizací. V sobotu večer jsme se ubytovali na jižním okraji Vratislavi, kde má rovněž ateliér jeden z nejvýznamnějších místních architektů Zbigniew Macków, jehož stavby jsme nemohli následující den v neděli 25. listopadu při pěší prohlídce města minout. Vratislav (něm. Breslau) je městem, kde do 2. světové války zanechalo výraznou stopu německé obyvatelstvo a zejména pak židovští obchodníci, pro něž němečtí architekti navrhli tehdy revoluční konstrukce a materiály: obchodní dům Junkern (1913) od Hanse Poelziga, obchodní dům Petersdorff (1928) od Ericha Mendelsohna nebo obchodní dům Wertheim (1930) od Hermanna Der
Vložil | Šmídek Petr, MgA. Ing.arch. PhD. |
---|---|
Vloženo dne |